Změna je možná! Ale není zadarmo

Jmenuji se Miroslav Brázdil, je mi čtyřicet čtyři let, mám za sebou léta drogové závislosti, kriminality. Života na ulici, vězení … Dnes se snažím vyrovnat se svojí minulostí, začlenit se opět do civilní společnosti, žít plnohodnotný život v souladu se zákonem, pracuji, podrobil jsem se terapii …

Narodil jsem se v roce 1980 v Kroměříži a dětství jsem strávil v malém městečku Kvasice na Kroměřížsku. Rodinná situace byla komplikovaná. Z různých několika manželství obou rodičů mám pět bratrů a tři sestry.

Maminka odešla od mého otce, když mi byl rok a půl a jako jediné dítě jsem zůstal v péči otce. Ten se sice snažil založit novou rodinu, ale po několika neúspěšných pokusech mu zbyl už jenom alkohol. Nejčastěji jsem byl u své babičky, která o mě pečovala. Byla tělesně postižená, válečný poškozenec z 2. světové války. V mých deseti letech otec utrpěl vážný úraz, přestal chodit a musela se i o něj starat babička. Otec naplno propadl alkoholismu a doslova se upil k smrti, když mi bylo dvanáct let.

Maminka byla tělesně postižená od narození, žila ve stejném městě, měl jsem možnost ji navštěvovat, ale rodinná situace byla neutěšená. Po krachu svého druhého manželství se ocitla v chudobě a zároveň vychovávala mou sestru a dva bratry.

Já jsem žil s babičkou až do patnácti let, kdy zemřela. Měl jsem přejít do péče matky, ale ve skutečnosti jsem už hledal cesty z domova pryč. Bylo mi teprve čtrnáct, když jsem poprvé odešel do Prahy na zkušenou.

V Praze jsem se dal do party dětí na ulici, dětí na útěku z domova nebo z ústavů. Potloukali jsme se městem a bylo to jedno veliké dobrodružství. Poprvé jsem se dostal do kontaktu s drogami. V patnácti letech jsem natrvalo odešel z domova a skrýval se v Praze. Takové děcko nemá moc možností - kriminalita, prostituce, drogy...

Zhruba do osmnácti let se mi dařilo proplouvat, dostal jsem se na čas do zahraničí, experimentoval s tvrdými drogami, páchal drobnou kriminalitu. Tehdy jsem neviděl dál než do dalšího dne, a i to byl velmi mlhavý výhled. V devatenácti, na ulici, bez domova, závislý na injekčním užívání pervitinu, jsem si uvědomil, že je můj život těžce v háji. Našel jsem se v partě mladistvých narkomanů, kteří kradli po obchodních domech v Praze. Ale brzy jsem měl jako mladý dospělý opravdové problémy se zákonem.

Poprvé jsem se do vězení dostal ve svých jednadvaceti letech, trest byl krátký - čtyři měsíce. Záhy následoval další, půl roku, a měsíc po propuštění opět dalšího půlroku. Začala se roztáčet spirála majetkové kriminality, recidivy a opakujících se trestů.

Ani nevím, jak jsem dokázal být v kontaktu s rodinou, občas jsem maminku navštívil na Moravě, ale čím těžší a komplikovanější životní situaci jsem si způsobil, tím byly mé návštěvy a kontakt s rodinou řidší. Až jsme si třeba i na několik let zmizeli ze zřetele. To je věc, které lituji nejvíc, že jsme se tak odcizili, že ani ta rodina mezi námi nebyla pojítkem.

Dostal jsem se do soukolí vězeňské péče a musím přiznat, že byly okamžiky, kdy jsem byl rád, že jsem skončil ve vězení, a ne třeba na patologii. Je pravda, že když teď sepisuji tento svůj příběh, je to velice smutné čtení, ale byly i světlé okamžiky a chvíle, na kterých se později dalo začít budovat nový život, a díky kterým je možné dnes stát svojí minulosti tváří v tvář. Slyšel jsem mnohokrát od druhých nebo od spoluvězňů, jak jsou na to či ono hrdí, jak jsou hrdí na to, kdo skutečně jsou. Sám za sebe musím říct, že patřím k těm, kteří jsou na sebe hrdí méně. Na to, kým jsem byl a co jsem dělal.

To, že dnes píšu tento svůj příběh, ale znamená, že se něco muselo stát, něco ve mě se muselo změnit. Já jsem se změnil, něco muselo zabrat a zafungovat, ale trvalo to mnoho let.

‍

V roce 2018 jsem se ocitl ve Věznici Vinařice, bylo mi třicet osm let. Byl jsem ve výkonu trestu snad po dvanácté a věděl jsem, že tři roky si budu muset tvrdě odsedět. Ale stále se mi chtělo něco udělat se svým životem.

‍Vybavuje se mi rozhovor s Kaplanem věznice, který se mě zeptal, kdy jsem byl naposledy šťastný. Ta myšlenka se mi dlouho vracela hlavně proto, že jsem na to neměl odpověď. Uvědomil jsem si, že vůbec nejsem ve svém životě šťastný a to bylo jako prozření.

Rozhodl jsem se získat ve vězení místo operátora a nastoupit do call-centra firmy A-Giga s.r.o. Procházel jsem školením, získal rekvalifikační osvědčení. Po roce, kdy jsem se vypracoval mezi deset nejúspěšnějších operátorů, jsem byl osloven, jestli mám zájem o terapeutický komunitní program KEMP ve Vinařicích.

Tento program je primárně určen odsouzeným poprvé ve výkonu trestu, ale já jsem dostal příležitost. Uvědomil jsem si, že je to šance na změnu, péče, kterou jsem dřív neměl, a v podstatě druhá šance. Největší dojem ve mně zanechaly speciální projekty - GLM (Good Life Models), kde jsme zpracovávali příčiny vlastní trestné činnosti, a Building Bridges, setkání pachatelů s oběťmi trestných činů.

To všechno mělo vliv na změnu v mém životě, měli jsme pravidelnou adiktologickou péči a byli jsme seznamování s možnostmi a způsoby, kterými systém pomáhá lidem s problémem závislosti a další …

‍

Jedním z nejdůležitějších programů pro zaměstnance A-Giga je Doprovázení od neziskové organizace Šance PRO, projekt, který řeší již během výkonu trestu sociální, rodinné a pracovní záležitosti před propuštěním. Já jsem ale chtěl začít sám podle sebe. Za tři roky jsem si našetřil dvacet tisíc a myslel jsem, že to je dostatečný základ. Odmítl jsem nabízenou pomoc, pracovní místo i ubytování. Lhal jsem sám sobě a kdesi ve skrytu duše už jsem přesně věděl, kam se po propuštění vydám se svými penězi, ale to jsem si neuměl přiznat.

Ještě si vzpomínám, co mi díky Bohu nakonec pevně utkvělo v paměti, a to je slogan programu Doprovázení.

,,Když uděláte chybu, přijďte za námi a přiznejte si to a dokud budete chtít chybu řešit, dostanete pomoc, když nebudete lhát a budete se k nám chovat jako k lidem, nikdy se neobrátíme zády. ,,

S dvaceti tisíci jsem dojel do Prahy k nejbližšímu dealerovi drog. Po několika dnech jsem se našel v jiném městě, spal ve stanu u řeky Labe. Nakonec naprosto bez prostředků jsem se vydal zpět do Prahy, kde mě našla policejní hlídka. Bylo zjištěno, že mám stále platný zákaz pobytu na území Prahy a následovala nových pět měsíců natvrdo do vězení. Moje svoboda a velké plány trvaly přesně dva měsíce.

Uvědomil jsem si, že musím zaujmout nekompromisní postoj. Během těch pěti měsíců ve výkonu trestu jsem si dojednal nástup do ústavní léčby závislosti v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích a následný pobyt v terapeutické komunitě Kladno Dubí. Začal jsem opět komunikovat s A-Gigou a tentokrát jsem to dodržel.

Dnes mohu říct, že mám za sebou půlroční tvrdý dril v léčebně, přestal jsem tam po třiceti letech kouřit a začal místo toho běhat. Prošel jsem desetiměsíčním terapeutickým programem v komunitě Zařízení Sociální Intervence v Kladně Dubí. Už více než osm měsíců pracuji u společnosti A-Giga s.r.o, tentokrát v civilním životě, dostal jsem zodpovědnější práci.

Pokračuji v doléčovacím ambulantním programu, bydlím v chráněném bytě a připravuji se na samostatný život. Mám stálé zaměstnání, skvělý kolektiv kolegů. Byli jsme účastníky běhu se žlutou stužkou (Yellow Ribbon Run).

Procházím důležitým stabilizačním obdobím. Žiji v pravidlech chráněného bydlení, jsem v kontaktu s rodinou, splácím dluhy, sportuji. Respektuji soudem nařízený zákaz pobytu v Praze, který se mi v minulosti stal příčinou několika trestních stíhání.

Dlouhodobou abstinencí a řádným životem se kvalita života zvýší. A to je nejspíš to, co prožívám - vyšší kvalitu života. Zlepšení vztahů v rodině, láska a společné chvíle, které spolu opět prožíváme, a také osobní chvíle, kdy je mi dobře, kdysi říkám, tak tohle je dotek štěstí...

Je spousta věcí, které opravdu nezměním, nejde vrátit čas. Jsou věci, se kterými se učím žít. Ale mám dnes více možností a určitou svobodu, jak naložit se svojí budoucností.

A závěrem, to nejdůležitější je být otevřený tomu, co život přináší, a přitom pevný ve svém postoji. To, co přesně vím, je, co se stane, když selžu. Ale to neznámé, co mě čeká, to v sobě překonávám, protože to je ta změna. Změna je možná! Ale není zadarmo.

‍

Sepsáno 8/2024

M. Brázdil je dnes (2025) zaměstnancem A-Giga v civilním životě 15 měsíců.

‍