Jmenuji se René Hamrla a je mi 50 let. Vyrůstal jsem v úplné a spokojeně fungující rodině. Ve svých 20 letech jsem se pustil do podnikání a po velmi krátké době jsem začal ochutnávat první nádechy „úspěchu“. Dařilo se mi téměř vše a přestal jsem respektovat zákonné normy a žil v domnění, že se mi přece nemůže nic stát.

Po deseti letech jsem byl odsouzen za pokus o krácení daně na 4 roky. Po 2 letech jsem byl propuštěn a vstoupil do života s předsevzetím, že se to už nestane. Uplynulo dalších 10 let a já jsem našel odvahu znovu podnikat. Vybudoval jsem firmu s desítkami zaměstnanců a odpovídajícím, ne malým, obratem. Přišly průvodní problémy a já jsem se tenkrát v dobé víře uchýlil k jednoduššímu řešení ze všech možných. Nezvažoval jsem důsledky svých rozhodnutí a znovu jsem zachyboval.

Po téměř 15 letech od svého propuštění, jsem byl znovu odsouzen, tentokrát na 6 let.

Byla to obrovská chyba, za kterou jsem nezaplatil jen já, ale také celá moje rodina, moje děti. Bohužel až po několika měsících strávených ve vězení, mi začala pomalu docházet uvědomění, co je to vlastně úspěch a hodnoty k němu směřující. Život se mi otočil naruby. A dnes jsem za to vlastně šťastný.

Běhat jsem začal ve výkonu trestu zprvu nejprve proto, abych zůstal fyzicky připravený do dalšího života, ale také proto, že to byl vlastně únik k sobě.  Mohl jsem přemýšlet o svých chybách, smířit se s nimi a začít se pomalu dívat dál, na život,  který přijde po propuštění. Samotné propuštění jsem tenkrát  vnímal jako velmi těžký a složitý krok.

A je to tak  vlastně i dnes, s odstupem více jak 1 roku.  Byla to směs těžkých a zásadních rozhodnutí, které musí každý z nás, propuštěných vězňů, dělat. I přes nepřízeň společenských obvyklostí a předsudků, se kterými se denně setkáváme. A to nejen při hledání zaměstnání, ale také ve svých rodinách, které jsme tolik zklamali. Při tom všem se snažím zůstat ukotven u  svých přesvědčení a hodnot, o kterých si myslím, že jsou konečně ty pravé. Je to ta složitější cesta, ale věřím, že je to ta správná k trvalé integraci do stabilní rodiny a společnosti.

Svou otevřeností k minulosti se snažím o to, aby nás lidé nehodnotili podle povrchních informací, které se k nim dostávají a trestních rejstříků, ale podle toho, jak přistupujeme k životu a k plnění svých osobních a společenských povinností.  

‍