Jmenuji se René Hamrla a je mi 54 let. Vyrůstal jsem v úplné, spokojeně fungující rodině. Ve svých 20 letech jsem se pustil do podnikání a po velmi krátké době jsem začal ochutnávat první „úspěch“. Dařilo se mi téměř vše a postupně jsem přestal respektovat zákonné normy v domnění, že se mi přece nemůže nic stát.
Dvě nejdražší životní lekce
Po deseti letech jsem byl odsouzen za pokus o krácení daně na čtyři roky. Po dvou letech jsem byl propuštěn a vstoupil do života s předsevzetím, že se podobná situace už nebude opakovat. Uplynulo dalších deset let a já našel odvahu znovu podnikat. Vybudoval jsem firmu s desítkami zaměstnanců a odpovídajícím, rozhodně ne malým, obratem. Když se ale objevily původní problémy, uchýlil jsem se tehdy v dobré víře k tomu nejjednoduššímu možnému řešení. Úvěrový rámec schválený bankou na financování obchodu s výrobky jsem použil na jiné provozní náklady způsobem, který nebyl v souladu s úvěrovou dokumentací. Nezvažoval jsem důsledky svých rozhodnutí a znovu jsem pochybil.
Po téměř 15 letech od svého propuštění jsem byl znovu odsouzen, tentokrát na 6 let
Byla to obrovská chyba, za kterou jsem nezaplatil jen já, ale i moje rodina a moje děti. Až po několika měsících strávených ve vězení mi začalo pomalu docházet, co je to vlastně úspěch a hodnoty, které k němu vedou. Život se mi otočil naruby, a dnes jsem za to nakonec vlastně vděčný.
Běhat jsem začal ve výkonu trestu nejprve proto, abych zůstal fyzicky připravený do dalšího života, ale zároveň to byl únik k sobě samému. Mohl jsem přemýšlet o svých chybách, smířit se s nimi a začít se dívat dopředu - na život, který mě čekal po propuštění. Samotné propuštění jsem tehdy vnímal jako nesmírně těžký a složitý krok.
Život na svobodě - vzdělání, rodina, nové hodnoty
A tak to vlastně vidím i dnes, s odstupem více než pěti let. Byla to směs těžkých a zásadních rozhodnutí, které musí každý z nás, propuštěných vězňů, dělat. A to i přes nepřízeň společenských zvyklostí a předsudků, se kterými se denně potýkáme - nejen při hledání zaměstnání, ale i ve vlastních rodinách, které jsme tolik zklamali. Přesto se snažím zůstat ukotvený ve svých přesvědčeních a hodnotách, o kterých věřím, že jsou konečně ty správné. Je to ta složitější cesta, ale jsem přesvědčen, že vede k trvalé integraci do stabilní rodiny i společnosti.
V těchto pěti letech po propuštění jsem se věnoval seberozvoji. Absolvoval jsem vysokou školu se zaměřením na ekonomiku. Dokončil jsem koučovací výcvik s neurolingvistickým programováním a řadu dalších kurzů zaměřených na mentorování, nenásilnou komunikaci či alternativní nerůstovou a komunitní ekonomiku.
Pokračuji také ve sportování, nejen v běhání. Žiji poměrně aktivní život a díky tomu, že se tyto aktivity staly i zájmy mých dětí, nám sdílení volného času výrazně pomohlo, a stále pomáhá, udržet silné rodinné pouto.
Jsem aktivním ambasadorem projektu YRR. Tento projekt je pro mě srdeční záležitostí, mimo jiné proto, že byl součástí mé proměny v nastavení životních hodnot. Je pro mě trvalou připomínkou, jak důležité je dávat nové šance lidem, kteří chybovali.
Snažím se svou otevřeností k minulosti přispět k tomu, aby nás lidé nehodnotili podle povrchních informací či trestních rejstříků, ale podle toho, jak přistupujeme k životu a ke splnění svých osobních a společenských povinností.
Více aktualit
Sedm žen, sedm příběhů naděje: Pozvání na Pražský hrad
Těsně před Štědrým dnem dostalo několik statečných žen, klientek Probační a mediační služby a zároveň aktivních členek komunity Yellow Ribbon, pozvání na mimořádné setkání s prezidentem republiky Petrem Pavlem a první dámou Evou Pavlovou.
S myšlenkou uspořádat sváteční audienci oslovila Kancelář prezidenta republiky ředitelku Probační a mediační služby a naši zakladatelku Gabrielu Slovákovou. Právě dlouhodobá práce Žluté stužky a také dobrovolnická a ambasadorská činnost Barbory Černoškové, která citlivě otevírá téma lidí s trestní minulostí a dopadů trestu na jejich děti, zaujaly prezidentskou kancelář. Díky tomu se toto téma dostalo do centra pozornosti i na nejvyšší státní a společenské úrovni.
Od roku 2024 se tak postupně otevírá prostor pro otevřenou, věcnou a zároveň lidskou debatu o trestní politice. Debatu, která má smysl – ať už díky záštitě prezidenta republiky, nebo díky diskusím na půdě institucí, jakou je například Poslanecká sněmovna.
Na konci prosince se na Pražský hrad sjelo ze všech koutů republiky sedm žen. Každá z nich se v minulosti z různých důvodů dostala do konfliktu se zákonem a prošla výkonem trestu. Dnes už ale stojí pevně na vlastních nohách. Dokázaly tuto životní kapitolu uzavřít a znovu začít díky odborné podpoře, trpělivé práci probačních úředníků, ale také díky vlastnímu odhodlání.
Všechny tyto ženy se s nasazením starají o své rodiny a blízké, zároveň však nezištně pomáhají i lidem, které dříve neznaly. Vzdělávají se, pracují na sobě, rozvíjejí své projekty a inspirují své okolí. Ať už v rámci organizací, komunitních aktivit, nebo právě jako součást Yellow Ribbon. Dokazují tak, že druhá šance má smysl.
Zdroj: https://pms.gov.cz/pmsayyruprezidentapetrapavla/
Registrace do 11. ročníku spuštěny - obdarujte blízké poukazem
Už máte zabalené všechny dárky pod stromeček? Pokud ne, jeden pro vás máme. Spustili jsme registraci do 11. ročníku Yellow Ribbon Run. Rozběhněte Vánoce a darujte startovné svým blízkým. Stáhněte si dárkový poukaz přímo ze stránek Stopnito.cz, vytiskněte a pak už společně vyrazte na trénink :)
A pozor, registraci teď pořídíte za 500 Kč, od poloviny února pak za 600 Kč.
Kudy se dostanete k poukazu?
Trasa k němu je trošku složitější, ale my vás provedeme, určitě se neztratíte:
1) Jděte na web Stopnito.cz a vyplňte přihlášku k závodu.
2) V kategorii závodu vyberte Dárkový poukaz.
3) Proveďte platbu.
4) Stáhněte poukaz přes zobrazený odkaz.
Na startu se potkáme 11. června 2026, opět v Oboře Hvězda v Praze.
Využijte dny bez sněhu, nazujte tenisky a hurá na trať!
Jak vaše dary mění životy rodin: příběh paní D.
Paní D. byla odsouzená za podvod a dostala trest na sedm let. Sama přiznává, že v určité chvíli ztratila kontrolu nad situací. „Přebíjela jsem dluh dluhem, už jsem nevěděla, jak z toho ven,“ vypráví. Dlouho žila ve strachu, kdy zazvoní policie. „Když se tak stalo, policistům jsem řekla, že jsem to udělala já, a rozsudek přišel i s nástupem… mně se strašně ulevilo, že to celé skončilo. Nikdo tomu tenkrát nevěřil.“
Pobyt ve vězení nepovažuje za jednoduchý. „Člověk tam není sám sebou, chová se jinak, aby to přežil. Nezažila jsem tam šikanu, ale ženský se tam různě rvaly, to jo. Tak jsem si prostě zalezla na ložnici a nechala je, ať si to vyřeší,“ říká.
Přesto pro ni byl důležitý, pro uvědomění si toho, že se do této situace už nikdy nechce dostat. Od začátku pracovala, nejprve v dílně, později jako ošetřovatelka, kde využila svou předchozí praxi. Později se díky dobrým výsledkům dostala i na pracoviště s volným pohybem mimo vězeňský areál, a nakonec mohla i jezdit na návštěvy domů.
„Měla jsem volný pohyb, jezdila jsem každej měsíc na víkend domů, pak už i na víc dní. Měla jsem nízký stupeň zabezpečení, ale to není samo od sebe, musíte si to tam vypracovat,“ vypráví.
V průběhu výkonu trestu jí však byla diagnostikována rakovina. Podstoupila chemoterapie i několik operací. Vedení věznice, personál i zdravotníci se k ní chovali maximálně vstřícně a mile. Nikde se nesetkala s odsouzením. Skrze svůj zdravotní stav nakonec požádala o podmínečné propuštění a soud jí vyhověl.
Život od nuly
Po propuštění neměla kam jít. Domov neexistoval, manželství se ještě v průběhu výkonu rozpadlo, stejně tak vztahy s dětmi.
„Když mě pouštěli z vězení, zahodila jsem klíč od domovado kanálu. Symbolicky. Už nebylo kam se vracet.“
Začínala úplně od nuly. Jediné, co měla, byla igelitka, se kterou opustila vězeňskou bránu. První dva měsíce bydlela u kamarádky, později na ubytovně, kde spala na rybářském lehátku. S pomocí charitativních organizací a křesťanského společenství se rychle postavila na nohy, zajistila si normální bydlení a našla si zaměstnání jako prodavačka. Měla štěstí na lidi kolem sebe.
„Všem jsem vždy řekla, že jsem přišla z výkonu trestu. Nikdo mě neodsoudil. A to je to nejdůležitější. Mít alespoň jednoho člověka, kterej vás přijme, se kterým si můžete povídat.“
Nová životní role - babička na mateřské
Po propuštění se dozvěděla, že bude mít vnoučka. Její dcera však byla tehdy těžce závislá na drogách i alkoholu. „Viděla jsem ji několikrát úplně zfetovanou. Bylo jasné, že jí chlapeček bude odebraný,“ vzpomíná. Ačkoli procházela léčbou a měla za sebou operace, věděla, že se o vnoučka chce postarat. Zažádala tedy o svěření do péče.
„Nedokázala bych žít s představou, že by skončil v dětském domově.“
Po narození byl chlapeček umístěn přibližně na rok k přechodné pěstounce. A ona za ním jezdila každý víkend, jak jí zdraví dovolilo. Když byl prokázán její stabilní zdravotní stav i bezproblémové chování, byl jí svěřen.
Vybavit domácnost pro malé dítě nebylo snadné, ale pomohli jiné maminky, sousedky i přátelé. „Nemáme luxus, máme starší věci, ale máme to čisté, hezké. A hlavně, máme jeden druhého.“ Jediné zásadní, co malé rodině chybělo, byl pohodlný, rozkládací gauč, na kterém paní D. spí. Ten starý už se rozpadal a rozhodně nebylo možné na něm nocovat. A právě ten jsme díky štědrému příspěvku od Jitky Chizzola mohli pořídit. Každoročně nám daruje 100 tisíc korun pro podporu dětí a rodin, které to nemají jednoduché. Paní D. je klientkou Probační a mediační služby, a byla to právě probační úřednice, která nás propojila a zajistila tak tuto pomoc.
Právě tříletý vnouček a lidé, které kolem sebe má, ji drží nejen nad vodou, ale také v tom, aby se žádný další podobný přešlap nekonal.
„Na co jsem v životě nejvíc hrdá?“ přemýšlí. „Že jsem dokázala přijmout zodpovědnost. A že umím znovu žít řádnej život. Teď si jen přeju, aby vydrželo zdraví, mohla jsem se dál starat o vnoučka a on byl šťastný.“