Jak vaše dary mění životy rodin: příběh paní D.

Paní D. byla odsouzená za podvod a dostala trest na sedm let. Sama přiznává, že v určité chvíli ztratila kontrolu nad situací. „Přebíjela jsem dluh dluhem, už jsem nevěděla, jak z toho ven,“ vypráví. Dlouho žila ve strachu, kdy zazvoní policie. „Když se tak stalo, policistům jsem řekla, že jsem to udělala já, a rozsudek přišel i s nástupem… mně se strašně ulevilo, že to celé skončilo. Nikdo tomu tenkrát nevěřil.“

Pobyt ve vězení nepovažuje za jednoduchý. „Člověk tam není sám sebou, chová se jinak, aby to přežil. Nezažila jsem tam šikanu, ale ženský se tam různě rvaly, to jo. Tak jsem si prostě zalezla na ložnici a nechala je, ať si to vyřeší,“ říká.

Přesto pro ni byl důležitý, pro uvědomění si toho, že se do této situace už nikdy nechce dostat. Od začátku pracovala, nejprve v dílně, později jako ošetřovatelka, kde využila svou předchozí praxi. Později se díky dobrým výsledkům dostala i na pracoviště s volným pohybem mimo vězeňský areál, a nakonec mohla i jezdit na návštěvy domů.

„Měla jsem volný pohyb, jezdila jsem každej měsíc na víkend domů, pak už i na víc dní. Měla jsem nízký stupeň zabezpečení, ale to není samo od sebe, musíte si to tam vypracovat,“ vypráví.

V průběhu výkonu trestu jí však byla diagnostikována rakovina. Podstoupila chemoterapie i několik operací. Vedení věznice, personál i zdravotníci se k ní chovali maximálně vstřícně a mile. Nikde se nesetkala s odsouzením. Skrze svůj zdravotní stav nakonec požádala o podmínečné propuštění a soud jí vyhověl.

‍

Život od nuly

‍

Po propuštění neměla kam jít. Domov neexistoval, manželství se ještě v průběhu výkonu rozpadlo, stejně tak vztahy s dětmi.

„Když mě pouštěli z vězení, zahodila jsem klíč od domovado kanálu. Symbolicky. Už nebylo kam se vracet.“

Začínala úplně od nuly. Jediné, co měla, byla igelitka, se kterou opustila vězeňskou bránu. První dva měsíce bydlela u kamarádky, později na ubytovně, kde spala na rybářském lehátku. S pomocí charitativních organizací a křesťanského společenství se rychle postavila na nohy, zajistila si normální bydlení a našla si zaměstnání jako prodavačka. Měla štěstí na lidi kolem sebe.

„Všem jsem vždy řekla, že jsem přišla z výkonu trestu. Nikdo mě neodsoudil. A to je to nejdůležitější. Mít alespoň jednoho člověka, kterej vás přijme, se kterým si můžete povídat.“

‍

Nová životní role - babička na mateřské

‍

Po propuštění se dozvěděla, že bude mít vnoučka. Její dcera však byla tehdy těžce závislá na drogách i alkoholu. „Viděla jsem ji několikrát úplně zfetovanou. Bylo jasné, že jí chlapeček bude odebraný,“ vzpomíná. Ačkoli procházela léčbou a měla za sebou operace, věděla, že se o vnoučka chce postarat. Zažádala tedy o svěření do péče.

„Nedokázala bych žít s představou, že by skončil v dětském domově.“

Po narození byl chlapeček umístěn přibližně na rok k přechodné pěstounce. A ona za ním jezdila každý víkend, jak jí zdraví dovolilo. Když byl prokázán její stabilní zdravotní stav i bezproblémové chování, byl jí svěřen.

Vybavit domácnost pro malé dítě nebylo snadné, ale pomohli jiné maminky, sousedky i přátelé. „Nemáme luxus, máme starší věci, ale máme to čisté, hezké. A hlavně, máme jeden druhého.“ Jediné zásadní, co malé rodině chybělo, byl pohodlný, rozkládací gauč, na kterém paní D. spí. Ten starý už se rozpadal a rozhodně nebylo možné na něm nocovat. A právě ten jsme díky štědrému příspěvku od Jitky Chizzola mohli pořídit. Každoročně nám daruje 100 tisíc korun pro podporu dětí a rodin, které to nemají jednoduché. Paní D. je klientkou Probační a mediační služby, a byla to právě probační úřednice, která nás propojila a zajistila tak tuto pomoc.

Právě tříletý vnouček a lidé, které kolem sebe má, ji drží nejen nad vodou, ale také v tom, aby se žádný další podobný přešlap nekonal.

„Na co jsem v životě nejvíc hrdá?“ přemýšlí. „Že jsem dokázala přijmout zodpovědnost. A že umím znovu žít řádnej život. Teď si jen přeju, aby vydrželo zdraví, mohla jsem se dál starat o vnoučka a on byl šťastný.“

‍